...se znovu zvedl
ten jarňoletní vítr. Znova mě to táhne dál, třeba na Šumavě v by mohlo být
pěkně, nebo někde u Sázavy. Stejně zase skončím na nádraží v Brániku. Aspoň
pozoruji ty vlaky.
Na druhém
nástupišti jsou odstavené staré dřevěné vagóny. Moje fantazie se naplnou
rojíždí, poháněná vodní parou, ohřívanou kotlem, do kterého topič hází uhlí.
Zdá se mi, jako bych viděla uvnitř vyšňořené paničky, staršího spícího pána a
šerifa převážejícího jednoho ne moc nebezpečného, ale vychytralého zločince,
nejspíš podvodníka, do věznice. Pod vagónem zasejc visí ušmudlaný hobousák,
nedávno zdrhal před brzdařem, rozhodl se, že už nahoře nepojede, pokaždý si ho
všimnou.
Já bych se tam
neudržela, možná bych se spíš natáhla mezi trubky a podlahu. Ne, sem moc
tlustá. Vracím se zpátky od vagónů na lavičky. Tam sedí dva kluci, a povolují
mi, že můžu i dovnitř.
Pobíhám v nich jako
by mě byl v patách samotnej Jimi Stone. No tak, ten asi ne, ten byl jen v
nákládních vlacích.
Ty starý vagóny maj
svoje kouzlo. Tak zase někdy AHOJ