A v pátek...

…jak sedíme v hospodě nad pivem, čekáme na poslední opozdilce, tak kecáme. Kecáme vo tamtom a vo tondlectom, tak narazíme téma vztahy na vandru. Kolik vlastně známe trampských párů, co spolu vydržely do teď? (Bacha novomanželé se nepočítají.) A kolik jich vlastně jezdí a může vyjet spolu?

Moc jich není. To, že na vandr jezdí málo holek, to je všeobecně normální od první republiky. "Bílé otrokyně" doráželi za svými muži až druhý den ráno, a to z mnoha důvodů. Ale jak je to teď?

Holky jsou "rovnocenné" klukům a jezdí už od začátku víkendu. Tráví s nimi čas od začátku do konce.

A nese to s sebou spoustu nevýhod i výhod. Kupříkladu když jste se svojí holkou, tak se nemůžete tolik spískat, jako když jste jen s klukama. Taky se klukům nemůžete tolik věnovat, ačkoli jste se s nimi neviděli i víc jak tejden nebo měsíc, protože jste se s drahou polovičkou třeba přes tejden taky neviděli. Naopak výhoda je, že ji vidíte, i v nepohodě vás neopustí a třeba na vandru i něco dobrého uvaří. (Dobře, vy chechtálci dobře víte, že jsem poslední dobou podle vás vařila blafy, ale mě to chutná) A to je přece hezké ne?

A co vlastně na to máme říkat my, holky, co máme taky toulavý boty? Taky se rády sem tam napijeme, umíme stejně mlčet jako mluvit. (Zase z toho vystřihněte mě, autorku článku) Taky umíme řádit a dělat ostudu stejně jako vy, jen možná při tom vypadáme trochu jako hysterky. Protože my, ikdyž bychom chtěly, tak nám drsný chování nejde….

Zvládneme se věnovat jen tomu klukovi se kterým jsme abychom nevzbudili jeho žárlivost, když si víc pokecáme s naším společným kámošem, kterýho jsme taky dlouho neviděli?

Nevím, poslední dobou si začínám čím dál tím víc myslet, že tyhle vztahy na vandry nepatří, protože ze začátku to může bejt všelijak růžový, ale pak jsou s tím akorát problémy.

V nevandrovním životě se michaj jen jabka a hrušky, ale na vandru se všecko díky té menší skupině ještě zminimalizuje a to potom můžete vidět i takové věci, které vás nezajímaj, které teď vidět a řešit nechcete. Dyť kvůli těmhle věcem na vandry nejezdíte.

A v pátek

...se znovu zvedl ten jarňoletní vítr. Znova mě to táhne dál, třeba na Šumavě v by mohlo být pěkně, nebo někde u Sázavy. Stejně zase skončím na nádraží v Brániku. Aspoň pozoruji ty vlaky.

Na druhém nástupišti jsou odstavené staré dřevěné vagóny. Moje fantazie se naplnou rojíždí, poháněná vodní parou, ohřívanou kotlem, do kterého topič hází uhlí. Zdá se mi, jako bych viděla uvnitř vyšňořené paničky, staršího spícího pána a šerifa převážejícího jednoho ne moc nebezpečného, ale vychytralého zločince, nejspíš podvodníka, do věznice. Pod vagónem zasejc visí ušmudlaný hobousák, nedávno zdrhal před brzdařem, rozhodl se, že už nahoře nepojede, pokaždý si ho všimnou.

Já bych se tam neudržela, možná bych se spíš natáhla mezi trubky a podlahu. Ne, sem moc tlustá. Vracím se zpátky od vagónů na lavičky. Tam sedí dva kluci, a povolují mi, že můžu i dovnitř.

Pobíhám v nich jako by mě byl v patách samotnej Jimi Stone. No tak, ten asi ne, ten byl jen v nákládních vlacích.

Ty starý vagóny maj svoje kouzlo. Tak zase někdy AHOJ