Ještě než začnete
číst, tak musím se přiznat, tento typ články sem nevymyslela, ale inspirovala
se rubrikou Mikiho Ryvoly "A v sobotu...".
...když nejedu na
vandr a nevím co, často se zamýšlím, jestli někoho potkám na nádraží. Čekám
spíš někoho z naší party, ale zatím spíš narážím na mě zatím neznámé zelené
mužíky. Hlavně mě často přepadá deprese, když žádného nevidím, například v
Bráníku nebo na Smícháči, a trochu je mi líto, že nástupiště neuvidím celé
zelené, a to ne od vojáků základní služby. Zase se na druhou stranu ptám, zda
bych chtěla potkávat tenhle dav v lese. Nemám moc ráda, jen když se na
Vltavským nábřeží vyrojí víc jak 3 lidi.
Vracím se na své
místo na lavičce a přijíždí nákladní vlak, šest cisteren a osm vagonů dřeva. V
tu chvíli mě přepadla chuť naskočit a svést se s ním. A stále mě to víc lákalo.
Ne, teď to nejde. Ale příště si to vytipuju. Kreslím, a příštím vlakem možná
pojedu.
A právě tím
vystoupil šedivý hlava a na zádech se houpe uzda. Jásám. To by mě zajímalo, jak
se mu tam ta karimatka vešla. Pajda přede mnou všechny vandráky neschoval.Přijíždí
vlak.
,,Já nechci bejt
sám, když koleje duní...'' zní mi v uších a zpívám.
,,To se mi líbí,
když to zpívá někdo mladej. A jestli pak to umíte i zahrát?'' začínáme
rozhovor. Už jsme se viděli, já se vracela z Písničkového maratonu a jeho
Paběrky z Amerik. Ryvolovky nám vydrží až na Zbraslav. Zakončím svou tůru,
ještě poslední pohled na Smícháč. Parta Vlčat čeká na svůj vlak a taky jeden
zelený mužík. Ne nebojte se, neštkám po něčem, co sem nezažila a nad soumrakem
trampingu. Pajda nás schválně schovává, abychom zmizeli i v tom moderním davu.
Chechtá se nám na střeše s holubama nebo se schovává v rozích, kde má první
víkendový táborák z nedopalků cigaret.
Žádné komentáře:
Okomentovat