... co jsem něco sepsala. Možná je to tím, jak se z uměleckého psaní a celkově tvorby posledních pár let snažím o něco na co nemám přirozené buňky a musím se do toho trochu nutit. Další věcí je i to, jak posledních pár let přistupuji k internetu a k informacím na něm. Nějak už vše nedokážu vyblít na nějakou stránku, kde si to může přečíst úplně každý.
Svoje myšlenky a názory teď možná považuji za víc soukromé, než před 4 lety. Nejsem veřejná osoba, možná ani nechci být, ale vzhledem k tomu, jak se s dalšími kamarády snažíme připomenout některé méně známé osobnosti, tak se tomu úplně nevyhnu.
Možná mi i jeden čas přišlo, že jsem přišla o hlas, jako v Malé mořské víle od studia Disney, akorát mi ho nesebrala nějaká antropomorfizovaná chobotnice.
Prostě mnoho změn a mnoho obyčejných ran života, které mě trochu srazily do prachu a změnily. Ale proč vlastně po dlouhé době něco píšu na tuhle stránku?
Pře nějakým časem si pamatuji, jak jsme seděli u ohně a kafrali o nesmrtelnosti chrousta, a především o písničkách. JAK SAFRA MOHL NĚJAKÝ 20-25 LETÝ KLUK NAPSAT, ŽE JE STAREJ, A ŽE SE MU STÝSKÁ PO MLÁDÍ?
Pohledem 16leté slečny, která se sice musí starat o svůj příjem a fungovat jako téměř dospělec, ale i pohledem 40 letého chlapa, 22 leté slečny a pod, jak je to mohlo napadnout, možná jedině ta 22 letá slečna mlčela a neřekla svůj názor, protože přišlo zbytečné to vysvětlovat, unavené oči s trochu zvláštním výrazem, za kterým se skrývalo mnoho věcí, jak by to někdo 16 letý nebo 40 letý mohl vidět. Jeden má ten přelom před sebou, druhý už hodně daleko za sebou.
Povinnosti, zodpovědnost a uvědomění si, že ne vše už půjde tak jako dřív. Možná i odpovědnost za brzo příchozího člověka, pokud to vše spadlo na někoho, kdo si užíval volnosti v lese i v práci (škole), tak to muselo být těžké. Některé věci nelze odkládat do nekonečna.
V prvorepublikové literatuře opsáno: ,, Mládí vpřed! Je to jeho úděl!" a podobně. Jenže nutnost zajištění, v nejistotě... Strach, prázdno a smutek, to vše právě na mládí lehne a už se nezvedne. Je to tak, to se nemění, a je jen na člověku, jestli potom bude mít dál ten zvláštní výraz 22leté slečny, a nebo se posune do zapomenutí 40letého člověka.
Stýská se mi po mém starém já, v mnoha ohledech, ale zaroveň jsem ráda,že je pryč. Kdyby zůstalo dýl, bylo by to pro mě špatně.
Žádné komentáře:
Okomentovat